Severní Řecko - second service

Cestou do Amfipolis jsme se zastavili udělat pár fotek Amfipolského lva, neboť světelné podmínky byly pro fotografování tohoto monumentu ideální. Ovšem po prvních snímcích jsem zaslechl z auta, které zastavilo nedaleko, dohady o tom, kudy se tedy jede k areálu, kde se koncert koná. Zalarmoval jsem tedy spolucestující a rychle na koncert, než tam bude plno.

Odbočil jsem tak trochu podle své chabé intuice a rad spolucestujících, neboť dopravní značení nebylo právě povedené a po cca. 2km jízdy jsem si všiml, že mě pronásleduje skupinka řeckých aut, která se mě i přes mé šnečí tempo nesnaží předjet. Mou první myšlenkou bylo, že se nejspíše jedná o slušné řidiče, kteří zbytečným předjížděním nechtějí vyvést nebohého cizince z míry. Po dalších 5km jsem ale zjistil, že se od cílového areálu spíše vzdalujeme. Vyhlédl jsem si tedy odbočku na polní cestu a vyčkal, až všechna auta přejedou. Pak jsem se otočil a světe div se, auta, která mě sledovala najednou opět v závěsu za mnou. Zneklidněl jsem a v duchu rekapituloval svůj život, zda někomu v Řecku něco nedlužím.Po dalších dvou podobných manévrech jsem pochopil, že jsem se nestal štvanou zvěří nějakého řeckého gangu, ale nedobrovolným průvodcem několika řidičů, kteří stejně jako já měli problém najít místo konání onoho koncertu. Co na tom, že mi na zadním skle jasně zářila mezinárodní poznávací značka s nápisem CZ, zřejmě spoléhali na to, že můj orientační smysl je vyvinutější než ten jejich. Nebyl. Nicméně žiji podle hesla „líná huba, holé neštěstí“ a tak jsem zastavil a drahou matičku (moje huba je opravdu holé neštěstí) donutil zeptat se opodál stojícího pastevce koz (pravděpodobně albánského původu) na cestu. Všechny vagónky v mém vláčku poslušně zastavily za mnou. Podle pastevcovo instrukcí jsme skutečně doputovali na místo, kde jsem se zručností ostříleného jezdce rallye našel místo na parkování (vagónky pochopitelně zaparkovaly za mnou). Po vystoupení z vozu jsem se rozhlédl a zjistil, že jinak liduprázdnou ulici v Amfipoli lemuje řada zaparkovaných vozů, které nelze dohlédnout na konec. „Tak a při odjezdu jsme tu do rána“, konstatoval jsem smířeně.

Vstup do areálu proběhl hladce a přes mé počáteční obavy se nám podařilo najít i místa hned ve druhé brázdě. Odpoledne trochu pršelo a sedadla tak byla poněkud mokrá. Mé spolucestující se začaly shánět po ubrousku, nebo čemkoli, čím by se dala sedadla utřít. Vzpomněl jsem si, že v kapse mám pár ponožek, pro případ, že by v noci přituhlo. Jelikož se ale počasí tvářilo přívětivě, sezdal jsem, že vydržím ve svých sportovních sandálkách naboso a ponožky jsem obětoval vyšším zájmům – utřeli jsme si židle. Opodál stojící pán se na nás podíval a s nesmělým výrazem se optal: „Prosím vás, nebyla by tam jedna ponožka i pro mě?“ Nejsme žádní lakomci a párek fuseklí jsme mu půjčili. I on si utřel sesli a s poděkováním nám ponožky vrátil. Svůj denní limit – alespoň jeden dobrý skutek denně - jsem tím splnil a jako pravý mučedník jsem pak zbytek koncertu trávil s párkem mokrých ponožek v kapse džínsů.

Organizátoři připravovali scénu a krotili výhleduchtivé diváky, kteří si přenášeli židle kam se jim zlíbilo. Udeřila devátá hodina a komáři dostali po dešti vycházky. Na severu Řecka totiž komáry(pokud zrovna jsou, což bývá jen po deštích) venku potkáte jen v přesně určené hodiny – mezi devátou a jedenáctou. Hlediště rázem vypadalo, jako když se má koncert hrát pro hluchoněmé, jak všichni horečně rozhazovali rukama do všech směrů. Pán sedící v řadě za mnou dostal upřímný záchvat smíchu, když viděl, jak jsem si ve snaze zabít prťavé stvoření s obří chutí na mou krev sám uštědřil záhlavec, za který by se nemusel stydět ani učitel v požehnané době povolených fyzických trestů. Pár okamžiků na to se nám zjevil anděl. No, nebudu přehánět. Prostě se před námi objevil mladík, který se provokativně začal stříkat repelentem. Malý okamžik před zbědovaným drbajícím se publikem obměkčil jeho srdce a začal repelent sprejovat do davu se zručností, kterou by mu záviděl i masový sprayer Jack Rozprašovač. Nebezpečí nepříjemného pokousání tak bylo zažehnáno.

V tu chvíli už ovšem pohasla většina světel a hudba začala hrát. Ve světle bodového reflektoru nakráčel umělec na pódium a po prvních dvou slovech úvodní písně začal dav šílet. Mluvím opravdu o davu, neb se nakonec na koncertě sešlo něco kolem dvanácti tisíc lidí. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, jak dobrý tah byl jet s velkým předstihem a jak je vlastně dobře, že většina lidí měla stejné nebo větší potíže s hledáním místa konání celé akce. Chvíli jsme jen seděli jak přikovaní a vychutnávali atmosféru. Pak jsem si teprve uvědomil, že celou dobu třímám v ruce brašnu s foťákem. Má milá zjistila totéž, tak jsme si jen gestem naznačili, že jdeme udělat nějakou dokumentaci, ať je co dát na web a ukázat známým. Vzhledem k letité praxi s focením open-air akcí i jiných kulturních událostí jsme si zřejmě počínali dostatečně profesionálně a v klidu jsme si nafotili a natočili vše co jsme chtěli a odkud jsme chtěli. Teprve při návratu zpět na židle mi máma sdělila, že pořadatelská služby z nás byla zřejmě dostatečně vyvedena z míry a zatímco všechny ostatní od pódia vyháněla, nás v klidu nechala fotit i za páskou ohraničující vyhrazený prostor u jeviště. Tak nevím. Buď jsme vypadali tak profesionálně, že si mysleli, že jsme tisk, nebo tak diletantsky, že nás měli za chovance nějakého ústavu a nakonec se nás jim zželelo.

Koncert byl v plném proudu a hlavní hvězda Dimitris Mitropanos si na scénu přizval i své spoluúčinkující. Výraz předskokani by nebyl odpovídající, neb se jednalo o opravdu dobré interprety (Giorgos Karadimos, Aspasia Theofilou a Eleonora Zouganeli), kteří se pak s ním po zbytek akce vždy po několika písních střídali. Tak jsem si oblíbil i pro mě do té doby neznámou (ačkoli je v Řecku již delší dobu velmi populární) zpěvačku Eleonoru Zouganeli – poměrně pěknou slečnu s krásným a výrazným hlasem a hudebním stylem, který lahodil i mým uším zatvrzelého rockera. Co čert nechtěl, příroda zavolala a já musel tam, kam i král chodí pěšky a sám. V tom okamžiku jsem narazil na nejtěžší závadu v organizaci – dva pánské a dva dámské záchody pro dvanáctitisícový dav. Dobrých deset minut jsem bloudil kolem plotu, než jsem našel místo, kde nehlídkoval nikdo z ochranky ani od policie.

Když jsem doběhl zpět, zpíval již hlavní účinkující poslední sérii písní a publikum v zadních řadách již bylo ve víru tance. Po pár písních přišel okamžik, na který čekala většina obecenstva, ačkoli se ho zároveň trochu bála, neboť bylo jasné, že to bude již závěr koncertu. Nezaměnitelný klavírní nástup uváděl píseň „Roza“, mistrovský kousek a nejznámější skladbu hvězdy večera. Do té doby důslední pořadatelé se najednou zdáli poněkud bezzubí, neb se početný dav zvedl ze svých míst a již nebylo možné udržet průchodný koridor okolo pódia. Refrén zpívaný dvánáctitisíchlasým chorálem musel být snad slyšet až do dvěstě kilometrů vzdáleného Turecka a v mezihře už i samotný zpěvák podlehl atmosféře a začal tančit. Poslední píseň dohrála, ale obecenstvo si vyžádalo přídavek. Přídavkem byla píseň Alimono, kterou lze slovy popsat jedině jako opravdovou hlasovou akrobacii, nebo vokální projev vybroušený s precizností, před kterou by i nejlepší brusiči diamantů smekli. Tentokrát nikdo nezpíval. Každý, kdo měl jen špetku soudnosti, totiž uznal, že na tohle prostě nemá.

Poslední tóny utichly a masa lidí se dala do pohybu. Odjet bude opravdu oříšek. Odešli jsme i my – přes plot. Branou se procpat nedalo. Zaparkovaná auta začala vyjíždět a na cestě z Amfipole tak vznikl nekonečný „štrůdl“. Cestou k autu jsme pomáhali vystrkat na cestu chlapce s drahým BMW, který bohužel zapomněl, že jeho vůz má zadní náhon a zapadl do štěrku. Druhý dobrý skutek za den říkám si, ještě se tu ze mě stane světec. Za pomoci mé drahé matky, která vlastním tělem blokovala přijíždějící auta, se i mně podařilo vyjet zaparkovaným vozem a otočit jej správným směrem. Stejným způsobem pomohla – statečná to žena – vyjet i naší sousedce z Nea Vrasny. Byla to jen vyhraná bitva ve válce o to, jak se dostat zpět domů. Cesta která obvykle trvá patnáct minut se v hustém provozu natáhla bezmála na třičtvrtě hodiny. Ale co už…stálo to opravdu za to.

Mitropanos Amfipolis